Dobrý den,
připojuji se k Vám ostatním se svým příběhem, svojí velikou bolestí. Dne 17.7.2022 mi odešel do nebe můj nejlepší kamarád, přítel, partner, spřízněná duše. V srpnu 2021 mu byl diagnostikován spinocelulární karcinom jícnu při gastroskopickém vyšetření. Okamžitě slyšel, že má rakovinu. Nastal maraton vyšetření, chemoterapií, ozařování i biologická léčba. V červnu nám pan doktor sdělil, že už není léčba, šance, že už půjde domů umřít. A bude umírat tak, že se bude dusit. Nedokážu popsat, jak jsem vše zvládla po boku své lásky, asi hlavně kvůli němu a jeho obrovské vůli žít. Nikdy nezapomenu na slova: "Zlatíčko, jedu domů umřít, už se nedá nic dělat." Měj jen slzy v očích, ale na nic si nestěžoval. Věděl, že budu s ním do poslední chvíle a tak se i stalo. Umíral mi v náručí, v klidu s našimi písničkami a mým hlasem v povzdálí. On už se nyní netrápí, nic ho nebolí a za to jsem vděčná. Jen, já jsem na začátku cesty, která bolí a nevím, kam vede. Denně s ním mluvím, čekám, až přijede z práce, dáme si spolu jídlo, zatancujeme si, pohladí mě, ucítím jeho vůni, obejme mě a spolu usneme. Nic z toho nepřichází. Při představě, že už nikdy ho neuvidím, neucítím, mi puká srdce. Žila jsem šťastná, a to díky lásce, kterou jsem cítila, a kterou jsem dostávala zpět. Jako by zažehla vše ve mně a já žila. Nyní nemám motor, sílu a ani chuť žít. Stalo se ze mě jen tělo, které funguje. Ráno vstanu, zase uvědomění, že ti moje láska není a musím něco dělat, abych nebyla jen v posteli a neplakala celé dny. Tolik úsilí musím vynaložit, abych vstala a jako robot fungovala. V nedohlednu jsou dny bez té neskutečné bolesti. V nedohlednu je normální život. Chci být jen s ním a dívat se na jeho fotky a videa. Neumím jít bez něj dál. Tolik se snažím, ale nejde to. Cítím neskutečnou samotu, bolest, prázdno a zase jen bolest. Prosím, omluvte mě, že se tu takto vypovídávám. Nevím už, co mám dělat, a kde najít cestu jak dál. Všem, kteří jsou na těchto stránkách přeji hodně sil a méně bolesti a děkuji za Vás.