Dominiku, jestli je něco po smrti, nevím, docela se mi ale líbí toto:
ROZHOVOR DVOJČÁTEK V BŘÍŠKU
Věříš v život po porodu?
Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu právě proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
Blbost. Žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
To přesně nevím, ale určitě tam bude více světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou to je úplně směšné! Živí nás přeci pupeční šňůra. Něco ti řeknu. Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo. . .
Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí - a vůbec, život není nic jiného než vleklá stísněnost v temnotě.
No já přesně nevím, jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být?
No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli.
Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není.
Ale někdy, když jsme zticha, můžeme zaslechnout, jak zpívá nebo cítit ,jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom.
Chtěla bych vám doporučit knihu Sbohem, mami, sbohem, tati od amerického psychologa Alexandra Levyho. Zabývá se tématem ztráty rodičů v dospělosti. Mně pomohla v tom, že jsem se ujistila že ještě nejsem blázen. Veselé čtení to není, ale myslím si, že se s knihou ztotožníte.
