Ano, Dominiku, s tím hřbitovem to mám stejně. Taky mám pocit, že si to nezasloužím (co tak zlého jsem komu udělala?). Na hřbitově máme hrob s portrétem syna a anglickým citátem z Tolkienova Pána prstenů (ten jsme celý jeho život milovali), a taky tam nemohu chodit, nezvládám to. On tam není. Mám ho stále s sebou, v sobě, mluvím s ním každý den, a je úplně jedno kde. Ale (asi) už ho nikdy neuvidím, a to mne ničí. Byl (je) fajn chytrý a hodný kluk, nikdy nikomu neublížil. Dodnes jsem v kontaktu s jeho kamarády z gymplu, měli ho rádi, byli na pohřbu (ale to jsem tehdy nezvládala). Teď se s nimi vídám a píšeme si, jsou buď na VŠ nebo už pracují, a stále na něho myslí…
Můj táta (promiň, vím…) je nyní (jak jsem psala) v konečném stadiu rakoviny a umírá. Je mu 79 let, jak jsem psala. Tedy už bych se s tom měla smířit, že odejde, vždyť to by (mělo být) přirozené, že rodiče odejdou dříve než děti. Ale stejně to nezvládám, takže Vás naprosto chápu.
Táta tehdy v té době když se to stalo se synem (listopad 2017) byl ještě zdravý a s mámou mne drželi nad vodou. A tenkrát řekl (on drsný chlap), to stejné, co Vy.
Proč ti dobří odcházejí brzy? Proč? Lukáš (syn) byl dle něho příliš dobrý pro tento svět. Ach jo. A takových lidi je….
I Váš taťka… Držte se, Dominiku!
In reply to To je prave to,ze odesel moc by Anonym (neověřeno)