Dobrý den, paní Majko, jak moc rozumím tomu, co prožíváte. Já v tom hrozném snu žiju již bezmála 11 měsíců. Ta definitivnost všeho je zdrcující. Mě se malinko osvědčil Váš plán, jdu ze dne na den, od drobnosti k drobnosti, ale stavy zoufalství se pravidelně vracejí.
Nebudu říkat, že čas všechno spraví, protože to není pravda. Čas snad jen dokáže trochu obrousit ty nervy drásající hrany. Tři měsíce je velice krátká doba, i mých 11 měsíců je stále ještě málo. První dny, týdny a měsíce jsem manželovi psala Ty sešity jsou zmáčené od slz, ale trochu mi to pomáhalo. Teď píšu jen v situaci krajní nouze, protože to, co píšu, se stále opakuje dokola. Jednoho dne jsem pochopila, že, pokud mě vidí, musí ho to moc trápit. Možná to zní bláhově, ale věřím tomu. Věřím že je se mnou, že mi jen neumí nebo nemůže pomoci. Věřím, že se jednou sejdeme, a to je světýlko na konci tunelu. Tam musím dojít alespoň trochu se ctí, musím se snažit, pro děti, pro vnoučka. Ale je to tolik těžké, že někdy myslím, že už to neunesu.
Nejste v tom sama, Majko, je nás hodně těch, kteří se s tím nějak musíme poprat; nadějí snad může být jen to, že to zvládli miliony lidí před námi, takže to nějak jít musí. Jen najít ten správný návod. Já ho zatím nenašla, a tak hledám i na těchto stránkách. Sdílení zkušeností trochu pomáhá, i když ve finále jsme na to každý sám. Majko, opatrujte se, snažte se, váš společný život jistě stál za to.
