Dobrý den, paní Mária, přijměte prosím moji hlubokou účast nad Vaší ztrátou. Popravdě si vůbec neumím představit, co teď prožíváte. Každá ztráta je velice těžká. Ztráta dítěte asi je ztrátou největší. Snad najdete způsob, jak dál být na tomhle divným světě, který se během vteřiny obrátil vzhůru nohama. Snad jedinou útěchou Vám může být, že jste byla synovi oporou v době těžké nemoci. Není to moc, ale je to snad záchytný bod... samé snad... je to tak těžké psát, když docházejí slova, která by mohla nějak pomoci. Nepomůže nic, jen snad naše vůle jít dál, pro ty, kteří museli odejít. Nevím, sama se snažím a moc mi to nejde. Hledám způsob, hledám směr, obracím se s žádostí o pomoc k tomu, který mě musel opustit, aniž by chtěl. Po skoro 11 měsících stále tápu, ale co vím, že sdílení pomáhá. Člověk ví, že v tom není sám. Držte se a zkuste se trochu snažit, pro sebe, pro svého syna. Ono nám nic jiného vlastně ani nezbývá.
