Doprovázet člověka v nemoci až na úplný konec jeho života je psychicky, emočně i fyzicky velmi náročné. Když doprovázející potom zůstane sám, musí si odžít velkou bolest. Důležité je truchlit. Paradoxně může být truchlení i krásné, protože si vychutnává dozvuky přítomnosti milovaného. Pak se dostane do okamžiku, kdy si uvědomí, že ten nemocný mu dal obrovský dar. Dar zpomalit a začít vidět skutečné hodnoty. Dar jinak přemýšlet, jinak vychutnávat, jinak žít …
Je potřeba přijmout i smrt do našich životů a být vděčný za společný čas, ať už byl jakkoliv dlouhý či krátký.