Paní Jano,
mohu říci, že jste tedy dostala od života “naloženo” vskutku hodně, obdivuji Vás, jak to vše zvládáte.
Já se ze smrti syna nevzpamatuji nikdy, pokud by to bylo jen trochu možno, již dávno (v listopadu 4 roky) bych odešla za ním. V prvních měsících jsem vše prožívala jako v mlze, strašný šok, dodnes nechápu, jak jsem zvládla pohřeb a vše ostatní, co následovalo (smrt jediné nejlepší kamarádky pouhé 4 měsíce poté, návrat do práce, atd…).
Pomohlo mi diskusní fórum na portálu Dlouhá cesta, která sdružuje rodiče s podobným osudem, ale před rokem jej zrušili a já nemám ve svém okolí nikoho, kdo by si podobnou tragédii uměl byť jen představit, nemám s kým o tom mluvit, této bolesti nikdo, koho znám, nerozumí…
Mohla bych se prosím dotázat na zmiňovanou plzeňskou zastávku, o níž jste psala ve svém příspěvku?
Píšete, že Vám pomohli, velmi by mne to zajímalo, neboť mám stále neodbytnější pocit, že mně již pomoci není….
