Zdravím všechny, kteří si sem chodí pro radu, útěchu, porozumění. Už jsem si myslela, že sem psát nebudu, ale dnešní den je speciální. Od rána mám nutkání podělit se o svůj smutek. Dnes máme totiž výročí svatby. Poprvé jsem sama, poprvé na mě nečeká ani kytice ani večeře ve dvou.
Dnes, ve 3 hodiny ráno mi něco došlo. Víc než 7 měsíců smutku, zoufalství a samoty je vlastně daň. Daň za to, že jsem měla to neuvěřitelné štěstí a potkala někoho, pro koho můžu truchlit. Vy všichni tady jste dostali ten neuvěřitelný dar, jinak by jste se sem nevraceli, nepsali sem. Ne každý potká někoho, na kom by mu tolik záleželo, kdo by pro něj tolik znamenal. Za všechno v životě se ale platí. A tak i my všichni tady platíme, za lásku, štěstí, radost, smích .... To všechno skončilo, pro někoho náhle, někdo měl čas se rozloučit. Ztráta je to obrovská a bolí, bolí to tak, že se to ani popsat nedá, ať už se stalo cokoliv.
Hledám způsob, jak se s tím vyrovnat, a vím, že zdaleka nejsem sama. Popravdě, nejde mi to a ani moc nevěřím, se se to povede.
Ale ta moje dnešní ranní myšlenka možná dává trochu smysl. Byl čas radosti a štěstí, přišel čas platit. A já za ty roky zaplatím ráda, za sebe i za svého muže, protože mám něco, co mi nikdo, ani Osud, vzít nemůže. Mám vzpomínky na všechny ty roky štěstí, které se nedají prodat ani koupit, měla jsem tu úžasnou příležitost potkat člověka, který mě miloval takovou jaká jsem, obdivoval, hýčkal a do poslední chvíle se o mě strachoval. A já bych mu chtěla poděkovat a říct, že nevadí že pláču, že nevadí, že jsem sama, protože to všechno stálo za to. Stanďulko můj, děkuju za všechno co jsi pro mě udělal. Miluju tě!