Zase podzim, zase přichází to krizové období. Kdy se noci prodlužují a bolestivé vzpomínky se vrací. Zase se mi to vrátilo, minulý víkend cesta domů z Comic conu. Zase se mi to vrátilo, že přesně takhle jsem se vracel před 4 lety domů. Zase jsem věřil, že stane se zázrak a mamka bude žít. Zase se mi všechno připomněla cesta domů autobusem v noci z Prahy domů. Jako by to bylo Deja vu, hlavně strach z budoucnosti. Šílený strach z toho co přijde, zatím co minulost byla v pořádku.
Mám nevlastního bratra, kterého jsem nikdy neviděl. Otce, který o mě ztratil zájem. Jediný s kým jsem byl opravdu šťastný byla mamka. Nikdy člověk neví, kolik je maximum toho co snese. Někdy mi moc docházejí síly, jak přichází podzim a zima. Pro mě to jsou nejkritičtější měsíce. Všechno prakticky umírá než se to znova na jaře zrodí.
Občas pohybuji i o tom, co je láska. Jestli existuje svobodná vůle nebo je to již všechno předem dané a člověk to naprosto neovlivní.