Dobrý den.
Už delší dobu sleduji tyto stránky, pročítám různé příspěvky a hledám podobné příběhy, jako je ten můj, snažím se v nich možná najít nějakou útěchu nebo chci mít pocit, že nejsem sama a mám potřebu sdílet s ostatními, co se v mém životě děje.
Před více než rokem jsem se zamilovala do muže, který je o dvacet let starší a bohužel těžký alkoholik. V době, kdy jsme se do sebe zamilovali, byl po několika životních zklamáních pevně rozhodnutý se tzv. uchlastat, a podle některých jeho zdravotních potíží jsem pochopila, že k tomu nemá daleko. I přes to jsem věděla, že není nikdo, koho bych kromě mého dítěte mohla milovat víc, cítíme k sobě hlubokou lásku, nikdo na mě v životě nebyl hodnější a pozornější, i přes věkový rozdíl si výborně rozumíme, co jsme spolu, podařilo se mi zmírnit záchvaty úzkosti a paniky, kterými občas trpím. Pokusil se pití hodně omezit a několikrát i přestat, prodělala jsem s ním několik abstinenčních záchvatů, ale viděla jsem, že cesta zpátky bude strašně, strašně těžká, pokud vůbec nějaká existuje.
Na jaře se jeho stav začal zhoršovat a v létě musel být hospitalizovaný kvůli akutnímu selhání jater (fungovala mu jedna čtvrtina) ve spojení se zánětem ledvin. Lékaři mu dali tak půl roku, ale prý se může stát zázrak, kdyby vydržel bez pití, tak by se to podle nich mohlo trochu spravit a jeho organismus by se mohl aspoň malinko zotavit. Od propuštění se alkoholu nedotkl, snažíme se s tím nějak bojovat, dodržuje všechny léky, kontroly, snaží se každý den něco sníst, i když je to těžký boj. No i přes to se zatím žádný zázrak nekoná, i když se za něho každý den modlím, zánět ledvin se nedávno vrátil, a jeho stav se pomaličku zhoršuje, unavuje ho i cesta na wc, každý den sleduju, jak se mi ztrácí před očima, a je to neskutečná bolest, kterou pochopí jen někdo, kdo to už zažil. Někdy jsou ty dny takové, že se zdá, že by se to už mohlo obrátit k lepšímu, ale pak přijde zase nějaký záchvat, bolesti, horečky, pocení.. A pak je tady ten šílený strach a myšlenky na to nejhorší, kterým se nedokážu vyhnout, co bude dál, kdy to přijde, jak to tu vydržím, touha odejít s ním, až to přijde, pochybnosti, jestli mu dost pomáhám, jestli by se nedalo udělat ještě něco. Ráda bych za něho dýchala, kdyby to šlo, párkrát už vyjádřil i přání, že by tu už raději nebyl. Ale válčíme s tím dál, raduju se z každého dalšího dne, kdy spolu můžeme být a považuji za neuvěřitelné štěstí, že je pořád tady se mnou a modlím se za to, aby to bylo co nejdýl.