Přidat komentář

Milá Hanny.
Odhodlání mám a snažím se jak to jenom jde , ale smutku je pořád tolik, že nevím jak ho zvládnout. V mém případě je to vážně jako na houpačce. Jsou dny , kdy dokážu myšlenky na manžela trochu vytěsnit a navrch má pocit , že to nejhorší je za mnou , ale pak stačí úplná maličkost a všechna ta hrůza a strach je zase zpátky. Je mi 59 a manželovi bylo 62. Podle mého strašně brzy na to odejít . Před pěti lety se nám narodil první vnouček a my jsme měli pocit , že život nemůže být krásnější. Ale byl ,když přišla ještě holčička. prostě nádhera . Jak my jsme si užívali takovéto " ahoj babičko, ahoj dědečku" Bože jak moc mi to chybí. Z celé duše a s pokorou jsme si uvědomovali jak jsme šťastní a měli jsme pocit , že teď si budeme užívat ten pravý ráj. Během chviličky je všechno jinak . Z plného slunce do absolutní tmy. Z prvních dnů si moc nepamatuji , jenom ten hrozný pocit marnosti : na co mám tolik hrnků , na co talíře, proč to všechno tady je , proč jsem tady já .....
Zdrcený syn , uplakaná snacha a vnouček , který nechápal co se stalo . Zmatení a zoufalí jsme byli všichni . A tady já vidím ten posun, kdy se to absolutní zoufalství přetavilo ve smutek ze strašné jistoty , že tady není a nebude. Obklopená rodinou ,stejně se cítím sama , ale nezbývá nic jiného než to přijmout . Unavená , spíš totálně vyčerpaná se cítím taky. Abych neměla čas na přemýšlení o osobním životě , pracuji jako o život , ve firmě i doma . Tento víkend jsem například začala malovat . jedna stěna, druhý den další ... co fyzicky zvládnu. Opravdu mi to moc pomáhá. Nemůžu si sednout , okamžitě přijdou chmurné myšlenky. To že chodíte na stará místa je určitě dobře , když to tak cítíte. Každý z nás se to snaží překonat po svém a tak jak to nejlíp umí. Pan Vítek v klidu přemýšlí, mě by to utrápilo , vy chodíte na stará místa a já se jim raději vyhnu. Každý hledáme tu svou cestičku jak z toho ven a určitě ji najdeme , i vy stoprocentně najdete tu svojí. Milovali jsme je a milovat budeme napořád , a to tak moc , že i v téhle situaci stále přemýšlíme o tom , co by je potěšilo. Nezhasínáte . I u mě svítí žárovka v digestoři nepřetržitě déle než čtyři měsíce .
Nevypínáte televizi. To bylo pro mě taky strašně těžké. Je k nevíře , jaké maličkosti vyvolají hrůzu a paniku u úplně normálního ,racionálního člověka. . Kdo to nezažil, asi nemá vůbec šanci rozumět . Proto se neustále vracím sem , kde všichni ví ....Musíme jít krůček za krůčkem ,žádné velké cíle , stačí maličkosti. Hanny , z celého srdce Vám přeji abyste zase zažila něco hezkého, protože když už se to stane , přijde s tím i naděje , že jednou ty hezké chvíle převáží ty zoufalé , a s tím už se dá žít. Držme se , a určitě to vybojujeme .