Dobrý večer Hanny , bojuji od 26. května a je to strašně těžké. Manžel zemřel náhle , bez varování a šok který následoval byl tak velký , že mi snad i zachránil život . Vše jako v mlze , jak jsem tu dobu přežila vlastně ani nevím. Jediné co si uvědomuji je ,že jsem pořád něco dělala ( to v podstatě trvá), protože když jsem si sedla ,přišla hrůza , panika , strach a beznaděj. Teď na začátku pátého měsíce cítím malinko úlevu a pocit , že pláčem nic nezměním a že musím dokázat jít dál. Sama bez té nekonečné a bezmezné podpory kterou mi celý život dával. Pro mě bylo důležité si uvědomit , že pláču jenom sama nad sebou ,že on odešel a už nemá žádné trápení a starosti. Když jsem o tom přemýšlela ,tak mě napadlo, že byl vlastně šťastný chlap který odešel sice strašně brzy ,ale rychle a bez týdnů nebo měsíců bolestí . Dlouho jsem si říkala , že jsem něco měla udělat , všimnout si ,že něco není sakra v pořádku , ale potom jsem si představila , že by přežil, ale třeba s následky a to by pro něho bylo tak strašné , že by to určitě nechtěl.
Musíme to překonat , udělat cokoliv aby na nás mohli být pyšní.
Vybudovali jsme firmu, byli jsme spolu 24 hodin denně , dům byl plný štěstí a najednou to bylo z ráje do pekla. Dal mi tolik, že mu nikdy nepřestanu být vděčná. Dal mi lásku , štěstí , naučil mě milion věcí a neustále mi dodával odvahu . Každý den mi nezapomněl říct ,že jsem jako panenka a jak moc mě má rád . Zkrátka nádherný život . Když takový člověk odejde , tak je samozřejmé, že to strašně bolí , to je zcela jistě i Váš případ. Musíme si říkat ,že jsou určitě na lepším místě a čekají tam na nás.
Abych se úplně neubrečela , začala jsem jsem s pejskem chodit na jiná místa, vezmu ho do auta a jedu raději do lesa , někam kde mi to úplně nepřipomíná tu hroznou ztrátu. Stejně občas procházku probrečím ,ale je to lepší. Vyhýbám se obchodům kam jsme chodili spolu , snažím se moc nepřemýšlet o minulosti , žiju z minuty na minutu a snažím se všímat si běžných krásných věcí .
Nejste sama hysterická , já například asi 6x vyndala z lednice vajíčka abych vnoučátkům upekla oblíbený koláč ,jak jsem je vyndala , tak jsem je zase ubrečená schovala , protože přiblížit se ke sporáku bylo nemyslitelné . Tento víkend jsem dokázala upéct vánočku ,zalitou slzami ale nakonec jsem to zvládla. Doslova bobřík odvahy. První měsíc jsem si neuvařila ani kafe , to přece vždycky vařil ON , večer zhasnout , to byla čirá hrůza to přece vždycky dělal ON ......a milion takových drobností které ve mě vyvolaly takovou paniku ,že jsem si myslela , že jsem vážně blázen Nakonec jsem zhasla , začala jsem si vařit kávu a teď dokonce i ta vánočka..... Musí to jít , musí a i když jsou to drobnosti , tak je přece jasné , že k posunu dochází a jednou ,snad , bude zase svět v pořádku i pro nás.
Teď společně utřeme slzy a řekneme jim , že jsou pěkný syčáci když nás tady nechali napospas. Jedno vím jistě. Kdyby byla jakákoliv ,malinkatá a úplně neviditelná cestička kterou by se mohl vrátit ,tak ON by ji našel , nenechal by mě takhle trápit a přišel by za mnou, ale protože taková cestička neexistuje , tak čeká nahoře a drží mi palce, abych to ustála. A to je povinnost moje , Vaše a všech ostatních smutných dušiček. A MY TO DOKÁŽEME ,žádné velké cíle , třeba jenom zhasnout , uvařit kávu ,dýchat a snažit se vidět hezké věci. Hanny ,držím palce Vám ,sobě a všem kteří se perou s neštěstím.
