Michaelo, snad zčásti chápu Vaši těžkou každodenní dřinu a bolest. Život mne postavil do obdobné situace. Jsem jediným dítětem, táta umřel a máma o sobě již neví. V tom je můj úděl mnohem lehčí. Mámina zloba se vytratila i s jejím myšlením, už rozvíjející demence se projevila na mnohem vstřícnějším chování k mojí ženě.
Teď je rozum úplně pryč a snad ztratila i svůj celoživotní strach, který jí vedl k neustálé obraně - útokům na lidi kolem ní. Zůstala změněná tvář, občasná nepochopitelná věta a málokdy pohled do očí. Dluhy nesplatitelné a touha nenaplnitelná. Přeji Vám sílu a pomoc lidí a věříte-li v lásku v jakékoliv podobě, tedy i Boha. Moje maminka je většinu roku v léčebně. Stydím se za to a jsem za to rád. Myslím na Vás.
