Přidat komentář

Zdravím Vás paní Světlano, u mne bohužel veliký smutek dále, téměř se mi zdá, že je někdy i větší. Někdy si říkám, že když jsem též prodělala Covid, sice mírnější formu, nákaza z té nemocnice, proč jsem raději neodešla za manželem. Ale když vidím dcery, zetě, vnoučata i přítele vnučky, jak jsou moc hodní, okamžitě jsem se za tu myšlenku zastyděla, to by pro mé blízké už bylo moc. Nápad přišel proto, že bych chtěla být s manželem, to se v tom zoufalství stává.
V pondělí 2.8. měla starší dcera narozeniny. Když jsem hned ráno podle našeho zvyku poslala "přací" SMS a napsala přeje máma, přepadl mne takový pláč a lítost, protože už nikdy to nebude s tátou. Naštěstí odpoledne při předání dárků jsem situaci zvládla a snad v tom zlém období udělala i malou radost, protože jsem zvládla sama jít dárky koupit bez doprovodu. Začínám chodit sama ven, jde to pomalu ale musí, musí, jinak to není možné.Když jsem si nedávno stěžovala, jak mi manžel stále víc a víc schází, stesk je někdy k uzoufání, tak mi připomněly, abych si uvědomila, že nejen já přišla o skvělého manžela, ale ony o skvělého tátu a vnoučata o dědu. A hlavně takto by takové trápení pro nás nechtěl. On byl rázný a energický člověk se smyslem i pro humor, často mne při svých nemocech ještě uklidňoval, když věděl, jaký mám o něho strach. Když byl před 2lety dlouho v nemocnici, v propouštěcí zprávě psal lékař, jak dobře spolupracuje a je positivně naladěn. Na pokoji byl nejstarší ze 4pacientů a při odchodu říkaly sestřičky- alespoň tu s Vámi v té nelehké situaci byla i legrace.
Často jsem si v poslední době vzpomněla na pohřeb mé maminky, řečníka jsem moc nevnímala, ale jedno si zapamatovala. Přijde čas, kdy budete na maminku vzpomínat s láskou a bez pláče. Tak se stalo, jenže to jsem byla podstatně mladší, měla mnoho starostí, manžela, dobrou práci a očekávali jsme narození vnučky. A navíc mi manžel řekl, to si pamatuji jako dnes- máš mne, hodné dcery a přibude vnouče, máš pro koho žít.
Celé dny mi běží v myšlenkách jako film náš společný život včetně těch nejposlednějších detailů - a tase pláč, pláč, lítost a veliký smutek.
Samozřejmě člověk si uvědomuje, zvlášť v pozdním věku, že pro všechny život jednou skončí. Možná, že některé pisatelky nebo jen čtenářky i napadne, že můj muž měl pokročilý věk - co když odejde mladší člověk, zůstalou malé děti. To je pravda, ale já pořád musím myslet na to , že přece jen alespoň nějaký čas tu mohl být. S odchodem partnera se nelze smířit v žádném věku. Tak jsem toho zase napsala, trochu se mi ulevilo, bohužel návod na zmírnění trápení stále neznám. Přeji , aby se nám všem ulevilo, i když to bude cesta asi moc dlouhá, snad ta bolest někdy poleví. Zdraví Hanka.