Dobrý den, paní Hanko, dlouho jste se neozvala. Obě máme za sebou tři měsíce trápení a blíží se pomalu ale jistě čtvrté "výročí". Já se necítím o moc líp, spíš bych tedy řekla, že jsem smutnější tak nějak víc a víc. Ta samota a představa toho, co bude je zničující. Nevím, jestli jsem divná, podle toho, co tady čtu je to spíš normální, ale třeba jste už našla způsob, jak se s tou ztrátou vyrovnat. Prý 3 měsíce jsou zlomové, pak už by mělo být trošičku líp. Nevím, mě se to nezdá. Přijde mi, že smutek je teď tak nějak všudypřítomný, hluboký a setrvalý stav, který už bude trvat do konce našich dní. Už tolik nepláču, ale jsme zkrátka a dobře smutná, pořád, celé dny i noci. Úlevu přinese jen spánek, a ani toho není moc. Paní Hanko, myslím na Vás a doufám, že jste na tom líp než já.... (i když celkem pochybuji)
