Paní Hanko, ani nevíte, jak Vám rozumím. Uplakaná rána, dny i večery důvěrně znám. Pravděpodobně se to stane nedílnou součástí našich životů. Najít smysl toho, proč tu máme být dál bude hodně těžké, a já si skoro myslím že nemožné. Přesně jak píšete, člověk se před detmi snaží byt statečný, aby nepřidělával starosti , jenže se to pak obrátí proti nám. Každá potlačená emoce se přetaví do ještě většího smutku a zoufalstvi. Měla jste veliké štěstí, že jste s manželem prožila tolik šťastných let. Není to útěcha, tim jsem si jistá, každopádně máte určitě spoustu krásných vzpominek.
Rady kamarádek typu že to chce čas, nepoddávat se tomu .. jsou nanic. Ten kdo to neprožil, nemůže pochopit. Proto jsou tyhle stránky tak moc důležité. Tady si nikdo na nic nemusí hrát, nedává, byť dobře míněné, nesmyslné rady.
Mě manžel zemrel po krátké těžké nemoci. Byl doma, věděli jsme co přijde, byl cas se rozloučit a v tu chvíli jsme měli to obrovské štěstí, ze jsme byli spolu. Věřte mi, není ta bolest menší. Je to hrůza, se kterou se musíme nějak vyrovnat, jenže jak to udělat, to zatím nevím. Paní Hanko, myslím na Vás a doufám, že to nějak nakonec přece jen zvládneme. Světlana
In reply to Paní Světlano, děkuji za vaši by Anonym (neověřeno)