Přidat komentář

Paní Světlano, děkuji za vaši reakci na můj smutný příspěvek. Mám za sebou další uplakané ráno, jakých bylo mnoho a ještě bude. Včera se u mne sešly obě dcery, popovídaly jsme a já dokonce promluvila o manželovi bez pláče. Ale o to horší bylo večer a dnes ráno. Já nechci dcerám přidělávat starosti, ale mám pocit, jak plyne čas, je to stále horší. Také je mi líto vnoučka, který v prvních dnech po odchodu, přišel a ptá se: Jak se máte. /síla zvyku/. Já se samozřejmě rozbrečela a on chudák říká " babi promiň, mně se po dědovi také moc a moc stýská, vždyť už jsem měl jen jednoho. /druhý dědeček zemřel, když byl vnuk malý. To jsou všechno moc smutné věci a bude ještě mnoho. Kamarádky radí, nepoddávej se tomu tak, ale vůbec netuší , co říkají, zvlášť jedna, která má už manžela třetího. Já jsem takový úzkostný typ, snad od doby, kdy mi zemřel v mých osmnácti letech otec, jsem jedináček, bohužel, a tak jsme zůstaly s mamkou samy. Toho strachu, aby se jí nic nestalo, to bych zůstala sama. Za nějaký čas jsem začala chodit s mým budoucím manželem, který respektoval můj strach o moji mamku. Za dva roky se nám narodila první dcera a mami tak získala nový smysl života. Ale ja nemám vlastně cíl žádný, přežívám den po dni, nevěřím, že se to změní. Sama mám určité zdravotní problémy, už několik let mám problém sama někam dojet kvůli závratím a nejisté chůzi. A právě manžel mne všude dovezl, i když měl problémy s chůzí, ale auto směl řídit. Před dvěma roky se mu vrátila polyneuropatie, nemohl chodit ani o francouzských holích. Pobyl celé léto na neurologické klinice a rehabilitačním oddělení. Díky péči zdravotníků a své pevné vůli začal chodit o holích nebo s chodítkem, jezdit autem. Já jsem byla každý den v nemocnici, vyjeli jsme do blízkého parčíku.A právě teď jsou tomu 2 roky, proto je to pro mne tak citlivé období. Zvládl také lázeňskou léčbu v Třeboni ještě před první vlnou Covidu. Bohužel léčba spočívala v užívání kortikoidů, nic dobrého pro organismus, ale nic jiného nezabírá. Proto je mi tak strašně líto té námahy, pravidelného cvičení, jízdy na rotopedu, masáží, když skončil tak hrozným způsobem. Užívám již delší čas antidepresiva, nyní silnější, ale moc nepomáhají. Lékařka říká, že si mám vážit let společně prožitých, že ne každému páru se to podaří. To je pravda, ale snad o to je to bolestivější. Na odchod partnera ,pokud není nevyléčitelně nemocný se nedá připravit v žádném věku. Včera jsem viděla souseda, kterého jsme potkávali na procházkách, jde špatně, ale nevzdává to. A je mu 89roků. Zase slzy, proč tu můj manžel nemohl být ještě nějaký čas. Tak jsem rozepsala trochu víc ,omlouvám se, ale mně to psaní i do deníků trochu pomáhá. Zdravím všechny, kteří píší, nebo jen čtou tyto příspěvky a přeji všem zvládat toto těžké a moc smutné období, které asi potrvá dlouho. Hanka.