Dobrý den, paní Hano. Máme stejnou zkušenost, za pár dní to budou 3 měsíce, co i mě zemřel manžel. Bylo mu 64 let. Jsou to nejhorší 3 měsíce v mém životě, a nezdá se, že by bylo nějak líp. Spíš naopak, smutek a zoufalství se prohlubují, všechno je těžší a těžší.
Prožili jste krásných 56 let, a to rozhodně není málo. Máte spoustu vzpomínek, tak jako my všichni tady. Ale tohle nepomáhá, nepomáhá vlastně vůbec nic. Chvílemi vítězí rozum a říká, musíš jít dál, i když se ti nechce, máš tu děti, vnuky, ještě něco máš asi udělat, když tu pořád jsi. A pak přijde moment, který nás vrací do zoufalé reality a člověk tu už nechce být. Možná je to zbabělé a slabošské, ale byla by to ohromná úleva. Stále se ptám, asi stejně jako Vy, PROČ?! Proč nás tohle potkalo, proč se to stalo tak brzy, proč odešli oni a ne my. Odpovědi se nedočkáme, tak já alespoň prosím o znamení, že tam někde je, že na mě čeká, že se sejdeme. Ani znamení ale nepřichází, nepřichází nic, žádná naděje, žádná radost. Každé ráno zase přijde nový zoufalý prázdný den a nemá to konce. Říkají že to všechno spraví čas, nevím, asi to tak bude, ale kolik času je potřeba, kolik se toho ještě dá vydržet?
Asi jste tohle nechtěla číst, doufala jste, že najdete nějaký návod, jak se s tím vypořádat. Já taky hledám způsob jak dál, a popravdě, nenacházím. Snad Vám tedy alespoň pomůže vědět, že v tomhle průšvihu nejste sama, že se všechny potácíme mezi zoufalstvím, pláčem, smutkem a osamělostí. A naděje, že to překonáme tady je. Zvládly to miliony žen a mužů před námi a budou to muset zvládat miliony lidí i po nás. Tak to snad zvládneme i my, protože prostě musíme, nic jiného nám ani nezbývá. Myslím na Vás paní Hano, a zase napište jak se Vám daří. Možná si navzájem pomůžeme, byť i jen tím, že chápeme...
