stěstí zářilo v nás, když se zastavil čas
Mám stejné pocity jako vy - bolest, hlubokou beznaděj a bezmoc. Truchlím nad ztratou mého milovaného partnera. Ta ztráta je tak velká. Budou to 4 měsíce, kdy mne opustila moje láska. Jsou to pro mne muka a neskutečná bolest, je to den ode dne horši. Nejhorší jsou víkendy a v práci nejhorší věta od kolegů: užij si víkend. Rána, když se probudíte v prázdné posteli, večery, kdy Vás nemá kdo obejmout. Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat. Nemám sílu ani chuť žít dál. Vím, že musím jít dál, ale nejde to jinak než se smutkem, s doživotní bolestí, pláčem, ale musím se snažit. Chybí mi porozumění a opora někoho blízského.
Snažím se najít něco, co by m pomohlo, ale zatím nic nepomáhá. Ta bezmoc a osamělost je strašná, vyčerpávající, nekonečná.
Vím, že máte stejnou bolest, pocity, strachy a čas pořád přemýšlet, vzpomínat ... Toho, koho jsme milovaly/i už tu není a nebude. Je to definitivní. Už nikdy, zůstala tady jen samota, prázdnota a velká bolest v srdci, beznaděj. Já to nezvládám a bojím se dalších dní, měsíců. To není život, ale přežívání s velkou, nekonečnou bolestí.
Pokud by zde byl někdo z Moravy a měl potřebu, chuť a sílu se setkat osobně a pomoci si navzájem v těchto těžkých časech budu ráda. Kdo si tím neprošel, nemůže pochopit tu bolest a osamělost.
