Dobrý den milá Kateřino, jen co vidím vaši zprávu, vykouzlí mi to úsměv na tváři.. rada si od vás čtu a tak rada vám i píšu. Je to jako včera co jsme začali psát ani se mi nechce věřit, ze už je to 7 měsíců co jste přišla o rodiče.. strašne to letí, my už máme rok za sebou, představa, ze si jednou řeknu už je to 10 let co mi sestra umřela je děsivá.. rok za námi, ale pocity pořad stejne, někdy možná i horší.. já nevím je to zvláštní pořad přemýšlím jestli by me pocity byly stejne, kdyby třeba umreli stářím nebo nějakou nemoci.. ta představa o jejich smrti, jak odešli mě strašne ničí.. ale člověk musí fungovat dal, děti, domácnost, jen to prázdno a bolest s kterou se den co den potykam, mě ubiji... Zmínila jste dcerku jak ji se daří? A co syn? Zvládají to děti po té době lépe? Snad ano.. přála bych si aby se jim takové věci vyhly, ale holt je to součást našich životu, smrt, bolest, trápení.... a vy? Jak vy paní Katko, to vše zvladate? Opatrujte se a brzo napište
In reply to Mila Michel, ja na Vas noc by Anonym (neověřeno)