Zuzanko, četla jsem se zatajeným dechem a slzami v očích. Zažila jsem to. Na smrt jsme se s maminkou připravovaly necelé tři měsíce. Maminka našla úlevu v tom, že jsem tuto skutečnost přijala a nebála se s ní o všem mluvit. Poslední týden jejího života jsem byla díky mému zaměstnavateli s ní. Do poslední chvíle jsem jí mohla držet za ruku, hladit jí, říct jak moc ji mám ráda. Celou dobu. Každou minutu. To mi nikdo nevezme. Ale dodnes ( a je to tři roky) bych dala nevím co za každou další minutu, která nám byla odepřena. Na smrt si nikdo nemůže zvyknout. Ať si to sebevíc namlouváme. Maminka věděla že zemře, připravila se na to, byla vyrovnaná a smířená. Neměla bolesti, mohla být doma. Vnímala. Mohla se rozloučit s milovanou vnučkou, která byla tisíce km daleko v Japonsku. Ale "lehčí" to stejně nebylo. Držte se.
