V létě 2020 mi zemřel přítel... Ten den mu od rána nebylo dobře a když mi nezvedal telefon a neodpovídal na zprávy, cítila jsem, že se něco děje a tak jsem se omluvila v práci a běžela za ním domů. Našla jsem ho, jak leží na zemi, obličejem dolů a když jsem ho otočila, byl celý fialový a měl prázdné oči. Snažila jsem se mu pomoci, zavolala sanitku a zahájila masáž srdce, ale už jsem nemohla nic dělat.. Myslím, že tohle z paměti už nikdy nevymažu a pokaždé když mi ta vzpomínka skočí do hlavy, píchne mě u srdce a tu bolest zažívám znovu a znovu. Nevěděla jsem jak přežiju následující minutu, den, natož celý život. Nevím jak, ale zvládla jsem to doteď, i když jsem měla myšlenky na ukončení mého života. Chtěla jsem to všechno vzdát. S vyrovnáním se mi pomohla rodina, terapeut a hodně hodně alkoholu (vím, že to není řešení, ale nic jiného nedokázalo tu bolest aspoň trochu otupit). S čím ale stále bojuji je fakt, že je mi teprve 24 a mám celý život před sebou. Jenže já si nedovedu představit, že bych měla v budoucnu navázat vztah s někým jiným. Přítele jsem milovala z plného srdce a on byl pro mě dokonalý chlap a já vím, že nikdy nikdo už nebude jako on. Hledala jsem na internetu diskuze, ale převážně jsem se setkala s příběhy pozůstalých ve vyšší věkové kategorii. Ubíjí mě, když mi rodina říká, že bych se měla hnout dál a najít si nového partnera. Jenže mně se ta představa úplně příčí, mám pocit, že bych přítele podváděla a ani si nikoho nedovedu představit jako potenciálního partnera. Vím, že to chce čas, ale já nevěřím tomu, že bych ještě někdy mohla být tak šťastná. Každý den jen musím myslet na to, co všechno bych mu chtěla říct nebo s ním prožít a že už se to nikdy nestane. Už ho nikdy neobejmu, nepolíbím, neprobudím se ráno vedle něj, nezažijeme spolu nové věci, nebudeme mít spolu děti, nezestárneme spolu.... Jde se vůbec s něčím takovým někdy smířit?