Chápu co prožíváte. Já se toho bála taky. Ale bohužel jsem již ve věku, kdy dědečky a babičky nemám a ztratila jsem už i toho nejdražšího člověka - maminku. Pohřeb je ještě poslední zlom ve smutku. Ale nepočítejte s tím, že se vám tím uleví. Nebojte se přiznat realitu a dát průchod emocím. Plakejte, pokud máte chuť plakat, pokuste se s někým blízkým mluvit o svých pocitech a pokud to bude nutné najděte si klidně i psychologa, co by Vám pomohl. Nemohu říci, že bych si po těch desítkách pohřbů co jsem již zažila na situaci zvykla. Na to si nezvyknu nikdy. A asi nikdo si na to nezvykne, ale naučte se alespoň trochu mysli ulevit. Sama přijdete na to, co Vám pomůže. Mluvit, psát, jít do přírody, uspořádat si fotografie toho, kdo odešel, a hlavně vzpomínat na to hezké, co jste s ním kdy prožila. A klidně si u toho poplačte. Držte se Aničko a uvidíte, půjde to. Jen si dejte čas a prostor.
