Sabi, když jsem četla Vaše řádky, .... slzy mi tekly po tváři. Maminka mě ve věku 72 let opustila před třemi lety. Byla jsem s ní poslední týden jejího života doma. Moc si to přála. Nechtěla do nemocnice pokud to nebude nezbytně nutné. Tři měsíce jsme věděli, že konec je neodvratitelný. Snad jsme jen doufali, že nepřijde tak brzy. Když jeden den nevstala, a tělo začalo pomalu vypovídat službu, uvolnila jsem se ze zaměstnání, protože jsem s ní chtěla být. Trvalo to jen týden. Nejhorší a přitom nekrásnější týden mého života. Maminka byla veselá, dělala si legraci z toho že mi nechá "na krku" tatínka (80)kterého 53 let rozmazlovala. Nemohla skoro dýchat, nejedla....obě jsme věděli, že se rozloučení blíží. Celý týden jsem jí hladila ruku, držela jí. Poslední noc byla klidná, smířená, uklidňovala mě... a pak.... držela jsem jí až do konce. Hladila jí po vlasech a mluvila na ní. Stihla jsem jí říct, jak moc jí mám ráda, jak moc mi bude chybět. Až do jejího posledního vydechnutí jsem byla s ní. Nevím, zda to vnímala, ale věřím, že ano. Vypadala jen jako by usnula. Tak vyrovnaně a statečně se se smrtí poprala. Srdce se mi z téhle rány nikdy nezahojí, ale jsem ráda, že jsem byla s ní a tu možnost jsem měla. O tatínka se starám tak, jak si to přála. Ale ani jeho přítomnost maminku nenahradí. Byl to ten nejbližší přítel a rádce. Vždy byla tam, kde bylo třeba a udělala co bylo třeba. Když jste psala Sabi svůj příběh, je z něj cítit, že jste rodiče milovala. Oni to věděli. Udělala jste co šlo a co bylo ve vašich silách. Nikdo nemůže na rodiče zapomenout. Dala bych všechno na světě za to, abych mohla mamku znovu obejmout. Aby se na mě znovu usmála. Rána zůstane. Bohužel. Ale díky rodičům zůstanou i nádherné vzpomínky a srdce plné lásky. Předejte tohle dědictví svým dětem. Bude v tomhle světě čím dál vzácnější. Držte se.
