Přidat komentář

Dobrý den Lucie. Máte ve všem pravdu. Já sám si to uvědomuji. Vím, že je to čerstvé a nějakou dobu to potrvá, než se z toho alespoň trošku dostanu. Já jsem člověk, který všem dokáže poradit, ukázat cestu, nasměrovat, vím co bych měl a neměl, ale znáte to přísloví, kovářova kobyla chodívá bosa. A to přesně sedí na mě. Jsem k sobě tvrdý, ale pokud bych povolil, tak se zhroutim, jak domeček z karet. Můj problém je ten, že jsem celý život zasvětil práci a nic než práci jsem neznal. Smrtí maminky se vše razantně otočilo. Nestěžuju si, ale uvědomuji si, že osud chce, abych začal konečně žít. Bolestné na současné situaci je to, když se vracím domů, tak přicházím do ztichleho domu. Jedený, kdo na mě čeká je můj pejsek. Za toho jsem nesmírně rád. A je teď můj tahoun. Jsem velice společenský člověk a neumím být sám. Časem se s tím pokusím také něco udělat. Ale zatím to ze sebe dostávám. Nebráním se slzám. Každá slza je očistou duše.
Jsem velice rád, že jste reagovala na můj příběh. Vím, že jsou lidé, kteří na tom jsou mnohem hůř, ale teď vím, že nejsem na to sám, že mám spřízněnou duši. Člověka, který si prochází tím samim co já a nebojí se mě oslovit. To je také problém lidí kolem, protože nevědí jak se mají chovat.
Ještě jednou děkuji. Budu rád, když mi někdy napíšete. Je to úleva hovořit s někým, kdo ví, jak se druhý cítí. Držte se. Myslím na vás.