Vážený pane Jiří, je mi líto, co Vás potkalo.. Proto bych chtěla reagovat alespoň s malou poznámkou a třeba i radou k Vašim obavám o syna tím, co pomohlo mě ve vztahu k dětem...Také jsem teď přišla o milovaného manžela, rovněž nádorové onemocnění, se dvěma malými dětmi. Mně se osvědčilo s dětmi hodně o tatínkovi a celé té situaci mluvit, přiměřeně jejich věku..Také jsem si vyhledala literaturu, např. "35 způsobů, jak pomoci truchlícímu dítěti", docházela jsem k výborné paní psychoterapeutce vypovídat se z toho a samozřejmě jsem s ní také právě hodně řešila děti a jejich truchlení, hodně nám to všem pomohlo...Děti prospívají, ale samozřejmě téma "tatínek" je přítomné neustále, děti se na něj ptají pořád, ale řeka bych v takovém dobrém slova smyslu..S tatínkem měly už od jejich narození velice blízký vztah..Snažila jsem se dát dětem pocit bezpečí, aby se nebály, zorientovaly a věděly, že sice o jednu milovanou osobu přišly a je to hrozné, ale život tím nekončí, že zkrátka mají mě a já jsem tu pro ně napořád a spolu to zvládneme... Držím Vám i synovi palce!
