Dobrý den,
většina přispívajících ztratila partnera, nebo rodiče, já přišla o bratra. Už to budou skoro dva roky a pořád mi strašně moc chybí. Byl to mladý, zdravý člověk, milující, oddaný a strašně hodný. Nikomu nikdy vědomě neublížil, naopak nikdy neodmítl žádost o pomoc. Jeho odchod byl nečekaný a náhlý, pro naši rodinu obrovská tragédie, zůstali tu po něm i děti. Já už jsem dospělá a sama mám dítě, ale nedokážu a asi nikdy nebudu schopna se s takovou ztrátou vyrovnat. Člověk tak nějak počítá, že jednou přijde o prarodiče i rodiče, ale nic vás nepřipraví na ztrátu sourozence. I po této době cítím šok, obrovský vztek, beznaděj, bolest....nechápu, proč zrovna on. Bolest je ještě znásobená tím, že vidím i lidi, které tu po sobě nechal a kteří také trpí....jeho děti, žena, náš další sourozenec a hlavně maminka, které se tímto stalo to vůbec nejhorší, co člověk může na této zemi zažít....přišla o dítě. Neměla jsem ani možnost se rozloučit, je to pořád jako zlý sen, nočnî můra. Někdy je to lepší, hlavně díky mému dítěti, které mi dává obrovskou sílu, taky díky rodině a partnerovi, ale jsou i dny, kdy bych nejradši někam zalezla a nevylezla. Když mám špatný den, tak mě utěší jen myšlenka, že jednou taky umřu a nebudu muset žít v této bolesti věčně. Jsem věřící, ale někdy mám i strašný vztek na Boha, i když vím, že je to špatně. Jsem jiný člověk, jako bych žila dva různé životy, ten co byl předtím, co se tato hrozná věc stala a ten potom. Člověk si musí zvyknout, že už nic nebude jako dřív, že už on sám nebude jako dřív, musí si zvyknout, že ‘normální’ nabylo jiného významu. Že je tu nová ‘normálnost’. Taková, že už navždy budete v sobě cítít obrovskou díru, že už vám navždy bude někdo chybět, že vás z ničeho nic popadne šílená depka a vy jen brečíte, že budete cítít víc strachu z toho, co ještě může přijít a z toho, že si uvědomíte, že tragédie se vám nevyhýbají, ale že jednu žijete. Vím, že na světě jsou miliony dalších lidí, kteří prožívají ještě větší peklo, než já, bohužel mi toto uvědomění nepomáhá, ba naopak, je to hrozné. Omlouvám se za tak dlouhý příspěvek plný sebelítosti, ale pro ty, co jste dočetli až sem, vězte, že v tom nejste sami. A to že čas léčí rány? Kdepak, to se jen s tou bolestí naučíte žít a zvyknete si na ni. I víra vám může pomoct, naděje, že ty dvoje milované přece jen jednou znovu spatříte.