Milá Katbar, jak moc vám rozumím. Jsou to 4 měsíce a pár dní co odešel můj nejdražší tatínek. Vždy jsem se bála, že tato rána jednou přijde, ale myslela jsem, že tatínek už bude starý a unavený ze života a ikdyž to bude bolet, řeknu si, už je mu líp, už byl jeho čas. Bohužel tatínek byl ještě relativně mladý a plný sil a mohl mít před sebou ještě mnoho let. Mé holčičce bylo jen pár měsíců, když se to stalo a já místo radosti z jejích pokroků, cítím smutek , že to dědeček nevidí a přemýšlím, co by na to řekl. Často se cítím okradená o čas, který jsme měli ještě spolu prožít. O krásné zážitky a sdílení radosti z naší malé. Je mi líto, že dcera nepozná dědečka. Tatínek mi byl velmi blízký, ani neznám nikoho, kdo by měl tak hezký vztah s otcem. Vše jsem mu svěřovala a máme i stejný smysl pro humor, trávili jsme spolu s ním, mamkou a mým manželem spoustu času po výletech nebo u sklenky vína. Cítím že život už nikdy nebude stejný a vždy tu po něm bude obrovské prázdno. Snažím se ale hodně věnovat holčičce a to mě naplňuje. Říkám si už nejde o mé štěstí, ale převážně o její a pro to udělám vše. Přesně tak jak to dělal tatínek pro mě a pro bratra. Byli jsme pro něj vším a teď je řada na nás ,aby jsme překonali naše bolesti a udělali krásný život těm malým. Jinak by si to děda ani nepřál a to mi dává sílu a to je jistě i váš případ. Hodně sil všem co mají stejné trápení.
