V úterý to bylo dva roky, kdy jsem doprovodila maminku. Je nesmysl že čas hojí rány. Možná nebrečím každý den, ale každý den mi chybí víc a víc. Telefonáty, svěřování, pohlazení. I v téměř 50ti letech mi její pohlazení chybí. Doteď cítím její opracované ruce, které dokázaly být tak něžné.... Se smrtí se nejde vyrovnat. Pokud mi někdo tvrdí, že je to přirozený běh... pak se ptám, proč jsme si na to ještě v rámci "evoluce" nezvykli. Nedá se na to zvyknout. A odchod milovaného rodiče je něco, co nikdy nepřekonám. VŽDY bude část mě chybět. Smrt dokáže obrousit neshody a drobné šarvátky a zůstane jen to nádherné. Maminka s tatínkem mi připravili nádherné dětství. A to mi nikdy nikdo nevezme.