Ahoj Honzo, je mi líto, co tě potkalo. Jestli ti můžu říct svůj názor, tak si myslím, že obracíš vinu na sebe pouze z té bezmocnosti a bolesti, která je ze situace zřejmá. Nemůžeš za to. Život to nějak naplánoval a nebylo ve tvé moci to změnit. Máš vztek, protože ti ten život vzal, pro co jsi existoval a teď bude trvat, než zase něco začne dávat smysl. Já ten vztek znám, pocit bezmoci, křivdy a neustálé otázky proč. Zemřel mi přítel, když mi bylo 26 (jemu 34), taky vůbec nechápu, proč nás to potkalo a dodnes mám vztek na něco tam nahoře, s čím se nedá bojovat. Něco, co takhle rozhodlo. Taky jsem chvílemi váhala, zda jsem něco neudělala špatně, pak jsem zase měla vztek na okolí, protože jsem nedokázala tu bolest v sobě zpracovávat a potřebovala jsem ji někam ze sebe namířit. Je hrozně těžké vstřebat všechno "to nové", o co jsi vůbec nestál. Budeš mít spoustu práce, ale moc ti přeji, abys to zvládnul, protože jiná možnost není. Žít se musí. Bohužel i s tou zátěží, kterou si teď už pořád poneseme s sebou. Nedá se vrátit ani nezmizí. Jen se s ní člověk naučí žít. Věř mi. Nikdy na svého přítele nezapomenu, navždy ho budu mít ve svém srdci, ale po letech se mi už podařilo dát šanci i někomu, kdo mě měl rád a zasloužil si mou pozornost, takže vím, že to zase jde, ikdyž se ze začátku zdálo, že je to nemožné.
