Upřímnou soustrast. Kdysi mě potkala podobná rána, zemřel mi poměrně nečekaně manžel a já zůstala sama. Byla jsem zoufalá, můj život skončil a nic nepomáhalo. Jednoho dne jsem uviděla inzerát, kde muž hledal pomoc se zahradou a já si řekla, že by mě to bavilo starat se o víkendech o zahradu a na inzerát odpověděla. Nakonec z toho byl vztah, který trval asi dva roky. Pomáhali jsme si, jezdili jsme spolu na víkendy, svoji minulost jsme neřešili, ale pomohlo mi to se se ztrátou manžela smířit a vyrovnat. S novým partnerem jsem poznala jiné prostředí, názory, obzory a pochopila, že svět je mnohem větší, než jsem původně myslela. Píšu vám to proto, že ani mně nepomohli původní známi, rodina, spolupracovníci apod. Pomohlo mi až to, že jsem najednou byla tak trochu bez minulosti, sama za sebe. Zejména, když jste se pár roků o manželku staral, vyplnilo to celý váš čas a žil jste za ní a doufal. Teď byste potřeboval nějaký impulz zvenku, vzpomenout si, co jste třeba chtěl kdysi dělat a nestihnul. Ivan Skála napsal takovou báseň - Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami....Vaše paní s vámi bude vždycky a to by vás mohlo v životě hodně posílit. Myslete na to, prosím. Přeji vše dobré.
