Dobrý den,

tak nějak jsem smutný z toho, že jsou Vánoce a že už nikdy nebudou jako dříve. Mám za sebou opravdu dva strašné roky a moc mě je líto mojí mamky, která je z toho všeho vnitřně moc špatná a užívá léky. Moji rodiče měli dvě děti, ale v roce 2004 spáchal můj bratr sebevraždu. Rodiče to tenkrát všechno zvládli. Dokázali se s tou ztrátou dítěte vyrovnat a v září 2006 jsem se jim narodil já. Vždycky jsme o bratrovi mluvili, chodili jsme za ním na hřbitov, prohlíželi jsme si s mamkou společně staré rodinné fotky, kde byl. Dost mi toho o něm vyprávěli. Přišlo mi, že byla mamka opravdu hodně šťastná, že mi to může všechno říct. Rodiče spolu měli nádherný vztah, u nás doma byla vždycky co si pamatuju dobrá nálada a nikdo se s nikým moc nehádal. Jasně, problémy byly, ale nikdy to nebylo zas až tak moc strašné. Možná jsem si toho nikdy nevšimnul, ale já byl doma moc šťastný. Bratra jsem nikdy nepoznal a tak jsem to asi bral jako samozřejmost. Vím, že mamce, taťkovi a sestře moc chyběl, ale všechno fungovalo normálně.

Bohužel na jaře 2018 zemřela při autonehodě moje sestra. Nebyla to její vina, ale zemřela jako spolujezdec. To už jsme jako rodina nezvládli. Rodiče spolu přestali mluvit, zůstal jsem na všechno sám. Mamka byla v ložnici, táta v kuchyni. Hádali se dost často. Mamka tátovi vyčítala, že za tu nehodu mojí sestry může, protože se prý nikdy nezajímal o to, s kým a kde jezdí. Věděl jsem, že to je dost špatný, ale doufal jsem že to přejde, že se zase usmíří, že se budou mít zase rádi. Minulé Vánoce byly strašné a vlastně i poslední s rodiči pohromadě. Na rodičích jsem viděl, jak moc se přetvařovali, jak moc se snažili jenom kvůli mě. Cítil jsem to, ale opravdu jsem to nechtěl. Nechtěl jsem žádné dárky, umřela mi sestra a slavit Vánoce mi přišlo divné.

Hned po Vánocích od nás táta odešel. To mě hodně zasáhlo a ublížilo mi to stejně jako když mi zemřela moje ségra. Říkal, že potřebuje nějaký čas, protože s mamkou se moc hádali a že to už nezvládá, že toho je na něj moc. Chodil jsem k němu na víkendy. Zklamal mě, říkal že bydlí sám, ale dozvěděl jsem se, že žije se svojí novou přítelkyní.... Navštěvoval jsem ho až do konce března. Když jsem byl jednou u táty na víkendu, tak to mamka doma nezvládla, zhroutila se a odvezla ji sanitka do nemocnice. To byl pro mě šok. Cítím vnitřně pocit viny, že jsem ji nechal doma. Opravdu jsem netušil, jak moc je na tom špatně,. Tenkrát se v pátek odpoledne ještě usmívala a dávala mi nějaké věci do tašky. Začal jsem bydlet u táty v jeho bytě. Z nemocnice mamku propustili po dvou měsících do sanatoria a od října už je zase doma. Bydlím ale trvale u táty, k mamce chodím jen občas, na víkendy. Je na ní vidět jak moc je smutná. Bolí jí, že jí umřela moje sestra a bratr. Vidím na ní i že bere prášky. Je ze všeho tak strašně vyrovnaná, nad věcí a pak má zase stavy, kdy to nezvládá, brečí. Ikdyž tedy ne předemnou!! to dělá jen když je sama, vidím totiž občas, že má smutné oči, že brečela.

Řešil jsem teď v prosinci obrovský problém ohledně toho, s kým být na Vánoce. Rozhodnul jsem se pro mamku. Odejdu k ní zítra hned ráno a vrátím se až ve čtvrtek ráno. Bude tam s náma i babička s dědou, takže doufám, že bude všechno v rámci našich mezí v pořádku. S tátou a jeho příítelkyní budeme mít Vánoce až ve středu večer (přijedou i její dospělé děti).

Mám velké obavy z toho co bude dál. Rodiče se o mě přetahují, bude rozvod. Mamka chce abych bydlel s ní, táta to nechce dovolit. Babička říká, že musím bydlet s mamkou, že jsem její jediné štěstí. Táta zase říká, že je mamka duševně nemocná, a že potřebuje další lékařskou péči. Sestra mi chybí. Navíc si říkám, že jsem byl taková náplast, která možná měla zacelit ránu, ale nepovedlo se jí to. Tak nějak vnímám, že se to naše truchlení přelilo v boj o to, s kým budu bydlet. Říkám si, že by byla dobrá střídavá péče, bydlím v Praze a mám to od obou rodičů do školy skoro stejně daleko. Takže v tom problém nebude. Bojim se ale toho na co se mě budou ptát, jaký bude soud, od smrti sestry jsem citlivější a nechci aby se rodiče dál hádali.

Je strašné co dokáže jeden okamžik udělat a je mi moc líto čím si procházíme my všichni na těchto stránkách.

Děkuju za přečtení,
Honza