Dobrý den,
ztráta dítěte v jakémkoliv věku a z jakékoliv příčiny je nejhorší rána, která může rodiče potkat.
Vím bohužel, o čem mluvím, a také vím, jak se teď cítíte.
Znám to na vlastní kůži, v tomto pekle přežívám už více než dva a půl roku.
5. 11. 2017 zemřel tragicky můj syn, bylo mu 19 let. Tato bolest je nepopsatelná, a hlavně nepřenosná, kdo nezažil, nepochopí.
Nikdy se s tím nevyrovnám, to prostě nelze.
Celou tuto dobu, celý tento již více než 2,5 roku trvající “život po životě” to zde přežívám jen ze setrvačnosti. Jsou chvíle, a není jich málo, kdy mám chuť to vzdát, není sil jít dál.
Čtyři měsíce po smrti mého milovaného syna mi náhle zemřela má jediná nejbližší kamarádka, znaly jsme se celý život, byly jako sestry, její rodina v podstatě patřila do té naší. Další rána pod pás.
A nyní přicházím i o zaměstnání, dalo by se říci banalita proti vší té hrůze, kterou prožívám v soukromí, ale... svou práci (jsem učitelka) mám ráda, držela mne nad vodou v těch nejtěžších chvílích vlastně až dosud....
Říkám si, kolik je toho ještě možno vydržet. A proč vůbec.
Je mi líto, že jsem Vás příliš nepovzbudila, přeji vám mnoho síly na naší “dlouhé cestě...”
