Dobrý den Maruško,
mně taky maminka před 3 týdny umřela na rakovinu, měla 58 let. Měla velmi agresivní typ, od zjištění trvalo jen 2 měsíce, než umřela. Taky jsme si mysleli, že máme ještě aspoň půl roku, rok, třeba pár let... předtím jsem o rakovině vůbec nic nevěděla a netušila jsem, co nás všechno čeká a jakým způsobem člověk s rakovinou umírá, ty poslední týdny byly hrozné, v tom Vašem příběhu jsem trochu našla ten náš, taky jsme se o mamku starali, když zrovna nemusela být v nemocnici :( Odpovědi na Vaše otázky Vám asi nedám, ale z příběhů, co jsem tu četla, jsem zjistila, že ty konce jsou prostě všude podobné, vypadá to třeba i nadějně a najednou zlom a vše jde rychle. A dělat se už podle mě nedá nic, jen mírnit bolest a nakonec čekat, ať už to skončí. Snažila jsem se přečíst co nejvíc o alternativní léčbě, objednala jí spoustu doplňků a nakoupila spoustu věcí ve zdravé výživě, ale bohužel jsme už skoro nic nestihli zkusit.. Já jsem si pořád nechtěla připustit, že by mohla umřít, pořád jsem jí říkala, zkusíme to a to, a to by v tom byl čert, aby to nezabralo apod. Asi jsem ji tím pozitivním přístupem i štvala, ale já jsem si nedokázala představit, že by mohla opravdu umřít... ona to vzdala už po operaci, kterou brala jako poslední naději, ale která nedopadla dobře, protože už měla metastázy, které prý nebyly na CT vidět. Po operaci měla jednu chemoterapii a to byla velká chyba. Sama už nevěřila, že jí pomůže, ale my jsme si pořád říkali, že jí prodlouží život :( Bohužel se z ní pak už vůbec nevzpamatovala a spíš jí ho zkrátila. Hrozně lituju toho, že jsme ji od ní neodradili. Největší výčitky mám ale taky kvůli tomu, že jsme tomu všemu nezabránili, že neměla vůbec onemocnět. Před deseti lety nám umřel taťka na infarkt a mamka ho našla doma už mrtvého. Začala pak trpět depresemi a únavovým syndromem. My jsme si pak s bratrem pořídili rodiny, máme malinké děti (4, 3, 1 a půl a 1 rok) a babička žila jen pro ně. Byla to ta nejlepší babička na světě a já jsem si po narození dětí hodně uvědomila, jak moc mám mamku ráda a jak je těžké odnosit, porodit a vychovávat děti. Často jsme se navštěvovaly, i bráchu a jeho přítelkyni a děti, chodily na hřiště, na vycházky, často jsme si volaly, posílala jsem jí fotky a videa dětí, vše nové, co se naučily, jsem jí hned volala nebo psala. Bohužel jsem si ale neuvědomila, že poté, co mamka zůstala sama v bytě, neměla to finančně růžové, že se pořád dřela v práci, aby vše zaplatila a ještě nám mohla pomáhat, často nám něco vozila, ovoce, maso, hračky a oblečení pro děti, na sebe kašlala a pro nás by se rozdala, aby nám pomohla při stavbě domu a malinkých dětech. Nikdy žádné peníze nechtěla a mě vůbec nenapadlo si to někdy spočítat nebo se jí zeptat, kolik vlastně zaplatí na účtech a kolik si vydělá, i když pořád říkala třeba že si v práci musí vydělat tolik a tolik, aby to utáhla. My jsme si s přítelem mezitím postavili dům (na hypotéku), úplně zbytečně velký, a mě teď strašně moc mrzí, že jsme byli sobečtí a plnili si své sny a na ni jsme zapomněli, že jsme nepostavili část pro ni, kde by měla vše nové a hezké, a ne vše dosluhující jako ve svém starém bytě. I když jsme se jí tam snažili sem tam něco opravit, vymalovat, zařídit, teď vím, že to mělo být úplně jinak, ale mě to v té době nenapadlo. Až umřela :( Mohla bydlet vedle nás a pomáhat mi s vnoučaty, mohli jsme pronajat nebo prodat byt, mohla odejít z práce nebo chodit jen na brigády a věnovat se jen vnoučatům a trochu si po celoživotní dřině odpočinout. Strašně bych chtěla vrátit čas a moc se tím trápím, celé dny i noci brečím a funguju jen kvůli dětem. Dům mě už vůbec netěší, předtím jsem pořád řešila, co ještě musíme dodělat a dozařizovat, ale teď už pro mě nemá nic smysl a pořád jen přemýšlím, jak jsme to měli udělat jinak, jak jsme jí měli pomoct, aby nebyla ve stresu a nepřivodila si tu hnusnou rakovinu. Taky jsem pochopila, jak se cítila po smrti taťky, a o to je to pro mě těžší, neuměla jsem si to předtím představit, jaké to je mít deprese a cítit tu prázdnotu v srdci. S taťkou jsem tak blízký vztah neměla a proto jsem se do mamčiných pocitů nedokázala vůbec vcítit. Teď si připadám sama, bez rodičů a bez nejlepší kamarádky, kterou jsem v mamce měla. Přítel má oba rodiče a nemůže moje pocity pochopit, děti jsou malinké. Ta starší se po babičce ptá a já vždycky odvádím řeč jinam a brečím. Vnučky přišly o skvělou babičku a my s bráchou o nejlepší mamku. Mám na sebe fakt vztek, připadám si jako největší sobec na světě, když si mamka stěžovala na nějaké zdravotní problémy, myslela jsem, že přehání :( Anebo mi to prostě přišlo normální, že to patří k věku. Řešila jsem pořád jen naše malicherné problémy, které přináší každodenní život, a neviděla to, co jsem vidět měla, nečetla jsem mezi řádky, nepřemýšlela jsem asi!!! Byla jsem fakt slepá a sobecká :( Mám v sobě taky hrozný vztek na zdravotní sestru, která ji na první vyšetření objednala až za 3 měsíce, dřív prý nemají žádný volný termín (všechno mohlo být úplně jinak, kdyby se to zachytilo v době, kdy ještě neměla metastázy), a na některé bezcitné arogantní doktory, kteří se úplně minuli povoláním, konkrétně třeba MUDr. Kalábová na Žlutém kopci v Brně, ta moji mamku, která byla úplně psychicky na dně, svým hnusným bezcitným chováním úplně dorazila. Maminko chybíš mi moc, každou minutu, nikdy už nebude nic jako dřív. Nevím, jak to tu bez tebe celý život zvládnu, musím se o to pokusit jen kvůli dětem, které jsi tak moc milovala a které bohužel neuvidíš vyrůstat. Nebudou mít svoji "rozmazlovací" babičku. Nemůžu uvěřit, že už tady opravdu nejsi. Život je hrozně nespravedlivý.
