Moje maminka zemřela 29.8.2019, takže tento příběh je doopravdy hodně "čerstvý".
Byla krátce nemocná, ale o to bolestnější ti bylo. Před 6 měsíci ji diagnostikovali pokročilý tumor jícnu s metastázami do plic. První tři měsíce, by jste to na ní ani nepoznali. Bylo jí relativně dobře, ale dost hubla...Ale pak přišel strašný zvrat. Ten nádor prasknul a krvacela, ale doktoři ji stentem zachránili život. Poté se její stav zhoršil, začala trpět bolestmi- strašně jí to bolelo a jediné co trochu pomohlo byly opiátové náplasti, ale ne na dlouho. Ale pořád byla plná naděje v lepší zítřky a plánovali jsme si dny které strávíme...
Ten večer se navecerela a šla jsi odpočinout. A najednou se něco strašně pokazilo. Do 15 min, vydechla naposled. Byla krásná, klidná a vypadala, že se probudí a všechno bude v pořádku. Nic už ji nebolelo.
Byla jsem u ní, hladila jí a objímala a zároveň se i loučila... Druhý den jsem hodně plakala, ale třetí den jsem se jakoby uklidnila. Je to divné,...? Jsem divná? Milovala jsem ji nadevše, byla mojí oporou, rádcem a milovanou maminkou. Tak proč to truchlení je u mě tak zvláštní. Myslím na ní, ale spíše, tak že si s ní povídám, ne nahlas, ale potichu.
Moje sestra mi vyčetla, že dostatečně netruchlím. Ale já truchlím, ale protože jsem jí tolik milovala, tak jsem ráda, že už jí nic nebolí, netrpí.... Jednou se s ní zase setkám a obejmu jí a budeme si povídat.
Je to tím, že jsem se s ní rozloučila? Ona věděla, že ji mám ráda, už dávno předtím jsem ji při každém rozloučení objímala a říkala ji, že ji mám ráda... A ona mě také...