Před dvěma měsíci mi odešel manžel...po 22letech. RAkovina střev, jater...nakonec snad všeho.Rakovina Vás sežere za dva měsíce...Máme dvě úžasné děti, díky kterým nakonec ráno vstanu a dělám vše , co se čeká, nebo co musím,abych se nezbláznila...Zemřel doma.V hlavě se nám třem uložila ,nebo možná lépe, vypálila vzpomínka na slepého, vyhublého, slabého muže závislého na pomoci ostatních. Byl to stejný muž, který byl předtím vždy o krok přede všemi,co se týkalo technologií, techniky obecně,jakéhokoliv problému? Milovala a miluju ho tak moc, že se snažím intenzivně na něj nemyslet, protože pak jen pláču a trápím se...Náš společný byt, který jsme měli rádi, je mi najednou nepříjemně velký , prázdný a smutný... Chybí mi doteky, plesknutí po zadku, pohlazení, mazlení,kytky, které mi vždy kupoval, chybí mi jeho láska, jeho smysl pro humor...jeho vůně, jeho všudypřítomnost........a to mám velíké štěstí, že mám děti, přátelé, kteří na mě myslí a snaží se mi organizovat volný čas. Učím se jazyk, cvičím jogu, poslouchám hudbu, pracuju...ale stejně mi chybí půl duše...
Nejdříve to vypadalo, že se jenom někde zapomněl,ale že se vrátí...pak jsem měla pocit,jakoby byl třeba v nemocnici a měl se vrátit každým dnem...pak se dostavil pocit čisté, nefalšované hrůzy, že to je definitivní..že nepřijde už nikdy...že to není jenom jako...už ho nikdy neuvidím, nepohladím,už se nepřitulíme... Má to jen jednu výhodu - těším se, že až umřu, znovu se potkáme. A vůbec se nebojím si to představovat a těšit se...
Pracuji jako zdravotní sestra. Nikdy nezapomenu, že mě prosil,abych mu přitiskla polštář na hlavu a udusila ho, že už dál nemůže...nikdy nezapomenu,jak mi sliboval, že zítra už to bude lepší.Do posledního dne věřil on , já i děti, že má nárok na zázrak...ten se ale nekonal...a tak čekám,až život ukáže, proč to všechno muselo být....proč si k sobě Pán Bůh bere jen ty hodné lidi?