Jsem na tom podobně jako Vy. Také jsem nemohla na pohřeb, také jsem nebyla schopná dát věci mé milované holčičky z domu. Na hrob jdu, protože tam jsme chodily s mojí dcerkou. Ale nepřipouštím si, že ona tam je. Odešla mi v roce 2009, v květnu a v červnu to bude deset let, a je to jak včera. Odešla tragicky, bez svého zavinění. Ve 23:00 s ní ještě mluvím, a ráno už se dovídám, že ji nikdy neuvidím. Nevidím to jako past, beru to, že jsem si zachovala vzpomínky na mojí živou Barunku. Stačilo mi pět dní, kdy ležela v nemocnici a v umělém spánku a den po dni se mi vzdalovala. Mám ji ve svém srdci stále. Hovořím s ní, radím se s ní, jen jí nevidím fyzicky. Každý to máme prostě jinak. Nemusíte nic uzavírat, milujte stále, mějte ho ve svém srdci. Jak mi napsala jedna paní: " Možná, že jste každá jinde, ale duchovně jste stále spolu. Láska přesahuje čas i prostor a nice nevyžaduje."
S láskou Eva
