Maminka mi umřela v únoru letošního roku a teď jsem v období, kdy se přesně před rokem začala rýsovat diagnoza i neodvratný konec. Zpočátku jsem sama byla překvapená jak to zvládám. Bylo to i proto, že mi zůstal v péči tatínek (77), který je sice samostatný, ale 53 let ho jeho životní láska (moje maminka) rozmazlovala. Nejvíc mi dávalo sílu to, že jsem věděla, že maminka odchází klidná, smířená a že jsem s ní byla do posledního vydechnutí a držela jí za ruku až do konce. Ale po půl roce se mi začali vracet noční můry, stále jsem nemohla zastavit pláč a třes a měla jsem chuť jít za maminkou. Neskutečně mi chyběly - a chybí - telefonáty a její objetí, i to jak se (zcela neúspěšně) snažila mě naučit své představě o pořádku. Chybí mi čím dál víc a já se cítím čím dál hůř. Zvláště teď, když vzpomínám na to "co bylo před rokem". Věřím ale že až se rok překulí bude snad nejhorší za námi. Musím být statečná i pro tatínka, protože ten ztrátu nese také velmi těžce. Maminka mi ho svěřila a jsem překvapena, že nám to celkem spolu jde :-) Zvládá to i když ho vídám s červenýma očima plné slz.
Dejte tomu čas. Jste silná a statečná žena. A máte velkou motivaci ve svých dětech. Přeji vám hodně sil!!!!
