Dobrý den,chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh. V listopadu minulého roku mi můj manžel sděil po 3 letech od našeho sňatku, že opouští mě a naše 15 měsíční dvojčata, že není připravený na rodinu. Dozvěděla jsem se, že odchází za milenkou, i když to vehementně popíral. To se mi život zhroutil poprvé. Moje maminka mě hodně podporovala a velice špatně nesla odchod mého bývalého manžela.V únoru měla vleklou chřipku, antibiotika nezabíraly. Pak mi volala na začátku března, že musí jet do nemocnice, že je jí čím dál hůř. Byla přijata na JIPku, kde jí zjistili velmi nízkou hladinu sodíku, ale důvod jsme zjistili až po CT vyšetření plic- měla tam ložiska rakoviny. Byla převezena do fakultní nemocnice, kde téměř umřela podruhé. Z histologie jsme zistili, že se jedná o nejhorší rakovinu plic s nejtěžším průběhem. Ihned podstoupila chemoterapie, na které nádor nereagoval a její stav se rapidně zhoršoval. Po 4 cyklech jsme se domluvili, že další léčba nemá smysl, prognóza byla moc špatná a chtěli jsme , aby měla aspoň poslední chvíle hezké. Když jsme ji převezli zpět do okresní nemocnice, tak se přidružil další vzácný syndrom doprovázející tento druh rakoviny. Hledala jsem v anglických materiálech o co se jedná a našla jsem odpovědi. Když jsme maminku zaléčili, vrátila se jí paměť a přestala být zmatená. Chtěla do hospice, kde by mohla být venku a bylo by o ni pěkně postaráno. S taťkou jsme souhlasili. Maminka už byla ležák a doma bychom se o ni nedokázali postarat. V hospicu se o ni starali nádherně a my jsme tam s dětma a taťkou každý den jezdili. Stihli jsme si všechno říct a rozloučit se. Maminka zemřela po půl roce od diagnosy její nemoci. Teď je to 3 měsíce a hrozně na mě začalo všechno doléhat. Hrozně moc mi chybí, nemůžu jí zavolat, ani ji obejmout. Přestala jsem v cokoliv věřit. Vím, že tady musím být pro své děti (teď mají 2,5 roku) a pro taťku, ale je to hrozně těžké.Vůbec nevím, jak to mám všechno zvládnout a zpracovat a jak se radovat a žít dál.
Po smrti maminky jsem si myslela, že jsem už se vším vyrovnaná, ale až nyní chápu, že jsem se ještě ani nevyrovnala s odchodem manžela, natož s odchodem maminky, která mě moc milovala, vždy mi byla oporou a rádkyní.
Teď nás čekají první Vánoce bez ní, nedovedu si představit, jak to všechno zvládneme. Děti už všechno vnímají, tak tady musím být pro ně. Ale bude to hrozně náročné.
Držím vám všem palce, ať letošní vánoce zvládnete, jak nejlíp to půjde. Budu myslet na vás všechny, kteří jsou v podobné situaci...Držme se!!!