dobrý den, ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh. Když mi bylo 14 let diagnostikovali mému tátovi rakovinu střev,od svých 20 bojoval s problémy spojenými se střevy bohužel ho to dohnalo. Následující rok jsme bojovali o každý jeho den, jen aby s námi zůstal o něco déle bohužel stav se stále zhoršoval i přes operaci a chemoterapii se rakovina dále rozšířila . Věřte mi budit se tím že slyšíte vlastního tátu jak v křečích křičí ať už to přestane a vědět v duchu že to asi už lepší nebude je strašný v každém věku. Po ztrátě většiny vlasů, 50% váhy a nasazení nových léků jsme zjistili že už to opravdu lepší nebude, postupně se k nám sjížděli kamarádi,rodina aby se s ním " stihli rozloučit" řeknu vám, strašný pocit vidět přicházet šťastné lidi, kteří odcházeli v slzách domu. Zanedlouho poté táta přestal ovládat tělo a byl pouze na lůžku a jeho vůle byla totálně zlomena ,sama sem k němu nemohla nechtěl aby jsem ho tak viděla, ale chodila jsem mu číst povídat si a jen stěží sem udržela slzy v očích. Taťka zemřel 22.12.2014 nejhorší vánoce mého života. Říká se že čas zahojí všechny rány, ale neřekla bych alespoň né ty moje ty jsou dokořán otevřené a asi vždy budou ..
omlouvám se jestli vám tento příběh vlije slzy do očí, ale už jsem nemohla dále ukrývat celý příběh