Drahá Lindo, hlavně si nic nevyčítej. Maminka odešla sice pro Vás nečekaně, ale určitě to byl čas, kdy měla odejít. Výčitky jsou vždy, protože až po odchodu našich milovaných se nám vtírá do mysli, co jsme měli udělat, co jsme neudělali, jak jsme si měli užít každého dne společného života. Ale bohužel realita je jiná. Jsme vláčeni proudem dní života, máme své povinnosti, někdy prostě sami jsme už na dně sil a potřebujeme zkrátka jen tu chvilku klidu. Plně chápu, když maminku hospitalizovali v nemocnici, prostě Vaše tělo cítilo jakousi úlevu, potřebovalo odpočinek. Nejde stále jen naplno se starat o druhé, musíme myslet v tu chvíli i na sebe. Vlastně je to takový obranný mechanismus. Tím, že si odpočineme, nabereme znovu sílu se věnovat těm, kteří nás potřebují. Nikdy neodhadneme, kdy se blíží smrt, nemohla jste to vědět. Mamka to ale určitě ví, a trápí jí, že se trápíte. Vím, o čem píšu, vším co cítíte Vy jsem si prošla a stále procházím i po devíti a půl letech odchodu mé jediné dcerky Barborky. Mějte maminku stále ve svém srdci, rozmlouvejte s ní. Jste sice hodně daleko, ale duší jste stále spolu. Jsem přesvědčena, že láska mezi maminkou a dcerou je věčná, nikdy nekončí, ztrátou se ještě prohlubuje. Věřte, že pokud bych se o tom během těch devíti a půl let nepřesvědčila, nikdy bych Vám tato slova nenapsala.
Mamka své dcerky Barunky - ze srdce.
