Milá Pavlo,
za slzy se vůbec nestyďte , ani se jimi nijak netrapte, jsou naprosto přirozené. Vím , co mluvím, sama jsem si tím prošla .
Stručně. Měla jsem nádherného, zdravého tříletého syna, pak přišel blesk z čistého nebe, první epi záchvat a pak další a další. Za rok jsem ze syna už měla jen nechodící, nemluvící miminko, které se musí krmit, přebalovat, utírat vytékající sliny... Prostě dítě mi pomalu umírá, pomalu mu odumírá mozek, přestává vidět, slyšet...
Mně právě pomohlo - nerušeně se vyřvat, vybrečet ze sebe ten strašný žal , dovolit si výt , skučet, dostat to tak ze sebe. Ale tohle pomůže jen z malé části. Člověk to musí nechat jak plynout, nebojovat s tím a když jste absolutně na dně (musíte si ale dovolit zažít to dno), když si myslíte , že to už nevydržíte, tak náhle přišel pocit klidu a pocit - vše je , jak má být... Nevymýšlím si , mám to opravdu prožité a taky je dobré , všímat si v tomto stavu všeho, co k vám přichází. Já jsem třeba zapnula ČT a najednou se z "blbé" ČT ozve slovy Igora Chauna: "Toho , čeho se nejvíce obáváš, tě nejvíc obohatí." A takové věci se mi děly ten čas velmi často, ale nechce se mi to teď rozepisovat. Napsala bych vám toho víc, ale vše už bylo lépe sepsáno v několika moudrých knihách, namátkou třeba Já jsem - Marty Foučkové. Jestli si ji máte přečíst , tak se k vám dostane.
Já vím, je to těžké, ale já se třeba probírám fotkami Tomáška, kdy byl krásné rozesmáté miminko nebo usměvavý tříletý šibal s krásnými plamínky v očích a cítím k němu strašnou lásku a tu pak držím ve středu hrudi - v srdci , fyzicky objímám Tomíkovo tělíčko, to , co z něho tady zbylo a moc mi to pomáhá. Je to těžké, ale zkuste to, vybavte si svou maminku, jak ji máte strašně ráda a držte to v srdci, tělo vaší maminky tu sice není, ale je tu láska, kterou tu zanechala a té se držte. Toto není rada odborníka, ale člověka, který umírání zažívá , který to zná, ale každý člověk je jiný a každému pomůže něco jiného. Nic lepšího ale neznám.
S úctou
Michaela
PS.: Kdybyste mi chtěla odepsat, nepište mi, že je vám to líto, co se mi stalo se synem, už jsem to slyšela nesčetněkrát a nejvíc mi pomáhá, když se se mnou lidé normálně baví a nerozebírají Tomíka.Teď jsem si to přečetla ještě jednou a zaujalo mě, zemřela v únoru.
Tomík právě v únoru přestal chodit, sám jíst, koukat na pohádky a já jsem se dozvěděla , že má nevyléčitelnou chorobu a že mi odchází . Únor 2018 byl bolestný pro nás obě.
