Dobrý den,
chci se s vámi podělit o můj příběh. V loňském roce mi zemřeli oba rodiče. Vše trvalo pět měsíců od zjištění onemocnění mého tatínka, nasledně o měsíc mé maminky. Umřeli bez tři dnů po dvou měsících.
Tatínek byl delší dobu nemocný, ale byl to celkem tvrdohlavý muž. Nechtěl chodit na vyšetření, asi se bál. Bohužel, když už to bylo špatné, byla diagóza turmor jícnu. Operece již nepřipadal v úvahu, metastazy všude. Přijali jsme to v rodině hodně špatně, moje maminka se však nechtěla smířit. Začala bojovat. Běhala po dokrotech , kde by tatínkovi pomohli. To zvládla tři týdny. Pak upadla , ochrunula na levou stranu těla.Mysleli jsem, že ze stresu dostala mrtvičku. Mrtvička to nebyla. Na magnetické rezonanci zjistili, že maminka má národ v hlavě. Glioblastom multiforme. maminka operaci podstoupila. Z dnešního našeho pohledu zbytečně. Bylo to náročné období, kdy jsme sestry nevěděly, koho dříve opatrovat. Umírání u obou rodičů bylo velmi zvláštní. Nikdy jsem se v životě nesetakala s tak nemocným lidmi, nikdy jsem se o tom s rodičema nebavili. Nikdo na to není ,nemůže být připraven. S tatínkem jsem prožila v době jeho umírání něco co jsem četla, ale nevěřila jsem tomu. Věděl, že umírá. Den kdy umřel, jsem tam byly. Tři sestry. Bohužel díky prorostlému nádoru nemohl mluvit. Ten den promluvil, sice špatně, ale každou z nás si zavolal ke svému lůžku a podal ruku a rozloučil se. Já jsem měla vyřídit vzkaz mamince, protože díky tomu, že onemocněla, sama prožívala docela hrozné chvíle, měla jsem pro ní vyřídit vzkat. Dvě a půl hodiny na to umřel. Maminka se po operaci trošku zmátořila, byla na pohřbu tatínka-manžela, za měsíc to už bylo špatné. Za měsíce šla za milovaným mužem, se kterým byla od svých 16 let. Také to věděla. Je to rok. Hrozně mi chybí oba. Hlavně maminka. Nechápu stále co se stalo. Nejhorší je, že si teď uvědomuji, že jsem je mohla navštěvovat častěji, volat jim víc....ale to už je těď pozdě. Proč to píšu. Život i bez svých milovaných musíme dál žít, ale žijme s nima, když jsou tady. Proto si zavojme, najdeme si čas, aby jsme s blízkými byli teď. Protože zítra již nemusí být. Smutek, který prožívám je pořád velký. Brečím každý den. Uvědomuji si, že umírání patří k životu, jen někdy to není spravedlivé.