Před 2 týdny mi umřel bráška, moje dvojče. Měl deprese a už nemohl dál. Strašně to bolí a mám pocit, že život vůbec nemá smysl, když můžeme ze dne na den přijít o své blízké. To aby člověk pořád žil ve strachu, kdo mu zase odejde. Mám velmi staré rodiče a všichni jsme se tak nějak připravovali na jejich smrt...Nikoho by nenapadlo, že on bude první...Mám 2 malé děti a velkou podporu manžela, ale nemám vůbec sílu s nimi komunikovat...Chci být sama, číst bráškovy dopisy a poezii, kterou měl rád. Pere se ve mně zlost a strašný smutek. Mrzí mě, že lidi, kteří byli v tu dobu blízko, kteří se s ním ty poslední dny před smrtí viděli denodenně, nedokázali odhadnout, jak špatně na tom psychicky je, a nedávali na něj pozor, ať už jeho přítelkyně, kamarád nebo doktorka. Já jsem za ním měla přijet za pár dnů, ale to už bylo pozdě.