Je to pár let od smrti mého dlouholetého partnera, se kterým jsem byla šťastná Ačkoliv mi bylo po jeho smrti také na umření, jak to bolelo, řekla jsem si, že budu žít. Od té doby tedy "žiji". Dalo by se říct, že spíše bojuju každý den o svůj život. A ne o ten fyzický, nemyslím po zdravotní stránce, já bojuju o život ve smyslu dění. Dělám věci, které se dělat mají, vyplňuji svůj volný čas, snažím se stýkat s rodinou i přáteli, "bavím se", sportuji nebo trávím čas v přírodě ... A každý den čekám, kdy už to bude zase normální. Každý den mám pocit, že to, co dělám, ještě pořád necítím, neraduju se z toho, ačkoliv věřím, že ten den přijde. Jen občas jsem už z toho boje o život tak unavená, že bych se nejradši vrátila domů ... Já sice můžu jít domů, mám domov, ale bez něj už to není žádné "doma". Občas večer usínám a přeji si, aby to veškeré snažení a předstírání života zmizelo a já se ráno probudila zase doma ... vedle něj .... a celé ty roky bez něj bych jen tak hodila za hlavu, na nic bych si z nich nevzpomněla a žili bychom zase šťastně jako vždy ... jako normálně. Nejhorší je, že se domů už nejde vrátit!
Moc prosím o další příběhy boje o život (o dění v životě) ... Někdy si připadám úplně sama uprostřed tisíců lidí kolem.