V roce 2007 se naší rodině zcela změnil život. Do té doby jsme žili poměrně super život, sportovali, jezdila sem s ním na motorce, na snowboardu atd, pak přišel den jeho 56.narozenin, kdy mu byla oznámena diagnóza Mnohočetný myelom. Do té doby pro nás zcela neznámý typ nádorového onemocnění najednou zcela ovládl naše životy. Ale táta jako správný bojovník se s tím pral statečně celých 10,5 roku. Šlo to nahoru a dolů, přidalo se další onemocnění MDS, ale pořád se to dalo a letos v srpnu opět onemocněl zápalem plic, tak jako jindy a já s mámou sme to braly v pohodě, že se zas za pár dní vrátí z nemocnice domů. Tentokrát však bylo něco jinak. Žádná antibiotika nezábírala, jeden den bylo dobře, druhý den horečky a bylo dost špatně. Po 14 dnech nám bylo oznámeno, že pro tátu již není léčba ( dost otřesným způsobem, od mladé arogantní lékařky jen tak mezi dveřmi na chodbě) a že se máme připravit na konec. Byl to pro nás šok, jeho hlavní lékař pro něj bojoval až do konce, ale už nebylo pomoci - vypukla u něj akutní leukémie. Tatínka jsme po domluvě přemístily do Hospice, kde měl opravdu krásné prostředí a úžasný personál a byly s ním každý den, jak to jen šlo. 11.9. nám zavolali, že se blíží konec a tak sme s ním až úplně do posledního vydechnutí s mámou byly. Bylo to zvláštní, klidné věřím, že moc netrpěl, zároveň sme viděly, jak z něj život odchází i jeho poslední vydechnutí. Celou dobu sme mu říkaly, jak jej máme rády a že se už nemusí trápit a bude lip. Ten den zemřel. Je mi 35, mámě 62 a máme stále před očima jeho poslední okamžiky. Přijde nám nefér, že nějaká arogantní lékařka rozhodla o ukončení jeho života, i když víme, že to jinak už nešlo. Teď je to tři týdny a zatím moc nežijeme, každý den brečíme a navzájem se snažíme nějak držet. Utěšujeme se tím, že tatínkovi je už lépe. Moc nás drží naši pejsci, ale třeba večer a v noci je to nejhorší. Spaní je úplně oddělané... snad bude jednou lépe natolik, že zas začneme žít normální život, alespoň v rámci možností...