Ahoj. Je mi moc líto toho, jaké jsi měla dětství i toho, jaké to na tobě zanechalo stopy. Určitě nejsi divná, věř, že každý, kdo si prožil v dětství trauma, má v sobě stopy po celý svůj život. Jde o to, aby tvůj další život byl mnohem lepší než ten, který jsi zatím poznala. Tak hluboké jizvy na duši už těžko vymažeš, ale ta bolest a následky se dají zmírnit. Pokud cítíš, že to sama nezvládáš, můžeš vyhledat odbornou pomoc ( není to vždy o lécích, mám teď na mysli psychoterapii). Divila by ses, kolik lidí má podobné problémy a povídání s nimi ti taky může v ledasčem pomoci. To, že ti prováděla tyto věci i sestra také není ničím zvláštním v rodinách, kde se vyskytuje sexuální zneužívání. Často sourozenci přebírají vzorce chování násilníka a protože jsou sami v pozici oběti zneužívání, kompenzují si tyto pocity na mladších nebo slabších sourozencích právě pro ten pocit, že teď obětí nejsou, že jsou "pány" toho, co se bude dít. Věřím, že i tvá sestra je z toho nešťastná, protože si prostě nemůže pomoci. Sebepoškozování je další věcí, která přináší jen chvilkovou úlevu. Tak hrozná psychická bolest, která se nedá snést...příjde pořezání a najednou je tady bolest fyzická a to, co ti trhá duši na tisíc kousků je pryč....ale jen na chvíli. Kromě toho, že ti zůstanou jizvy na duši, máš i jizvy na těle a navíc je to nebezpečné. Je to návykové, intenzita narůstá a může se stát, že to jednoho dne přeženeš, řízneš víc a vykrvácíš. Rozhodně tě za to neodsuzuji, mám v okolí někoho, kdo se také sebepoškozuje a vím, co prožívá. Co ti to vše zlé, co jsi prožila, kromě bolesti, přinese? Asi už celoživotní problémy s navozením důvěry v blízkého člověka ale může to taky přinést jednu pozitivní věc. Můžeš najít smysl života a radost v tom, že se rozhodneš pomáhat dětem nebo lidem se stejným traumatem, jaké sis prožila ty. Přeji ti moc, moc štěstí a radosti.....
