Dobrý den Věro, Váš pocit ze ztráty smyslu života důvěrně znám. S mým partnerem jsme sice spolu nebyli tak dlouho jako vy dva, ale po roce našeho vztahu onemocněl rakovinou a tak jsem jakoby onemocněla s ním. Následujících 6 let jsme byli jenom my dva v nějaké pomyslné bublině, nepotřebovali jsme už k životu nic jiného než jeden druhého, žili jenom pro sebe, chtěli si užít každou minutu života a taky, že se nám to podařilo. Není nic, co bych udělala jinak, nic bych neměnila, odevzdala jsem se mu a nikdy toho nebudu litovat. Jen před dvěma lety nás nemoc doběhla a já skutečně zůstala bez něj sama...bez smyslu života a už dva roky jej marně hledám. Život s rakovinou sice nebyl jednoduchý, ale život měl smysl, protože jsme byli dva a bojovali společně. Teď vůbec nevím, co dělat, jak žít a hlavně proč.
