Je mi už přes čtyřicet, moje žena mi zemřela před dvěma a půl roky. Zůstali jsme s malým synem a dcerkou sami tři. Po té době se člověk naučil nějak žít (musel už jenom kvůli dětem), ale je to jako vychladlá láva - na povrchu se to už nějak dá, ale nesmí se pod povrch - tam je to žhavé. Ale jsou tu i otevřená lávová jezírka - chvíle, kdy to prostě nejde. Jako teď. Hodně mi pomohli přátelé kolem, ale na druhé straně, těžko o tom mluvit s někým, kdo to neprožil.
Snad bude jednou líp. Snad....
