Ahoj, nejspíš už tohle téma není aktuální, ale vlastně by i mohlo, nejspíš jen málokdo z těch, kteří se ho nebojí uchopit, ho nakonec dokáží nechat za sebou. Je mi 32, mám ženu, 2 dcery a od 10 let se ptám sám sebe na stejné otázky. Jediná odpověď, která mi po té době připadá jako reálně možná i pravdivá je ta, že žádný důvod není. Ale vlastně není ani důvod tu nebýt. Můžu psát o štěstí, lásce apod., ale jsou i protipóly - smrt, zklamání,... Každý něco zažijeme, někdo víc toho, druhý onoho, ale všechno se dá prožít (pozor, ne jen přežít, ale opravdu, vědomě prožít). Vědomé prožívání (kdy si uvědomujeme emoce a pocity, nejlépe nejen naše, ale i okolí) nás posouvá dál, nevím kam, ale jak se říká "změna je život", takže to k tomu asi patří. Nevěřím, že má náš život nějaký smysl sám od sebe, ten smysl mu musíme dát sami a někdy je to těžké, sám vlastně nemám žádný cíl, takže bloudím trochu naslepo, ale třeba jednou někam dojdu.. Možná. :-) A jak pravil klasik: "Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“
Pokud vám text přijde trochu chaotický a těžko uchopitelný, pak takový asi bude. Ale lépe to vyjádřit neumím.
